Nedávno jsem viděla video v němž dva kamarádi v něm sdělovali zajímavý způsob učení jazyků. Vyberou si nějaký jazyk, např. japonštinu, odjedou do Japonska a tam spolu mluví jen japonsky. Na začátku je to asi hodně náročné a nejspíš si musejí pomáhat rukama nohama, ale nutí tím svůj mozek, aby byl kreativní hledal cesty, jak se za každou cenu domluvit.

Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně podobné tomu, jak se učí děti. Představte si třeba, že ráno vstanete, a chcete jít nakoupit. Přemýšlíte, jak to řeknete, z toho mála, co zatím umíte. Takže řeknete třeba „obchod“, nahodíte tázací výraz ve tváři a ukážete prstem ven. Nebo vymyslíte něco jiného. Hlavně to ten druhý musí pochopit.

Tím, že ten jazyk pak slyšíte pořád všude kolem, v televizi, atd., tak se to postupně nabaluje. Jen to samo o sobě ale nestačí. Musíte pochopit základy gramatiky, takže to chce nějakou učebnici. Slovník nepotřebujete, stačí překladač v telefonu.

První měsíc je, jak říkají autoři videa, hodně náročný, ale pak se to začne rychle zlepšovat a třetí měsíc už jsou schopni se v pohodě domluvit a konverzovat o čemkoli. A opravdu na konci videa ukazovali, jak se baví s lidmi v těch jazycích, které se naučili touhle metodou.

Zaujalo mě hlavně to, jak jeden z těchto studentů říká, proč tolik lidí učení jazyka vzdá. A musím s ním souhlasit. Většina lidí se cizí jazyk nenaučí, protože nepřekoná tu první fázi, kdy to „bolí“. Tu fázi, kdy si připadáte hrozně, protože vám to nejde.

Jenže, proč vám to nejde? No, pokud neznáte ani základní věci, jako jak se řekne „teď“ nebo „jsem doma“, tak jste fakt v kaši. Jakmile se ale dobře naučíte nejčastěji používaná slova a časování základních sloves jako jít, chtít, potřebovat atd. a budete je používat, tj. mluvit, budete mít z půlky vyhráno.

Na ten základ se pak budou nabalovat další slova a věty a zjistíte, že čím dál víc rozumíte.

Ještě zpátky k té první fázi, kdy to „bolí“. Souhlasím s autory toho videa, že tuhle fázi je potřeba překonat co nejrychleji: čím déle se v ní plácáme, tím horší to je. Je to logické - kdo si chce připadat hloupě několik let, že?

Proto taky nejsem příznivcem kurzů pro „věčné začátečníky“ a dlouholetého navštěvování jazykovky. Myslím, že jakmile se člověk pasuje do role věčného začátečníka, je těžké mozek přesvědčit o opaku. Stojí to pak víc úsilí. Něco jiného je začít a dobrovolně se rozhodnout, že teď není vhodná doba, a učení přerušit. Ale učit se / neučit se a pořád nic neumět, to je fakt frustrující.

Abych to shrnula: když se chci naučit cizí jazyk, mám dvě možnosti:

1. učit se základy jazyka několik let, jen tak lážo plážo. Problém je, že když na mě promluví nějaký cizinec, nejspíš ze sebe nevymáčknu žádnou odpověď.
2. vrhnu se do toho naplno. Překonám těch prvních pár měsíců, kdy to bude těžké, ale pak už to bude lepší a pokroky budou znatelnější.

Co myslíte, dává to smysl?

Připadá vám tento způsob učení jazyků taky zajímavý?