IMG_1585 (kopie)Tohle se nám stalo letos ve Španělsku. Byla to úžasná dovolená, pohoda a relax, i zážitky. Taková plavba na katamaránu při západu slunce s mojitem v ruce, to je paráda! Ale zřejmě aby se ta dokonalost trochu vyvážila, zažili jsme těsně před odletem domů pěknou stresovou smršť.

Naše letadlo z Málagy do Vídně  odlétá 20:45. V centru Malagy si tedy chytneme taxíka a na letišti jsme kolem sedmé. Check-in jsme udělali online předem, takže stačí projít bezpečnostní kontrolou k příslušné bráně. V letištní hale, asi 5 minut po odjezdu taxíku, muž zjišťuje, že nemá mobil. Vypadl mu v taxíku z kapsy. A začíná horor: najít ten taxík. S pomocí ochotné Španělky voláme na centrálu taxi-služby, ale bohužel neznáme číslo auta. Nakonec se Max rozhoduje, že se jiným taxíkem vrátí do Malagy a zkusí ten taxík najít, blázen! Bere s sebou svůj kufr a přesvědčuje mě, že mám letět domů sama, kdyby se náhodou nestihl vrátit.
Zůstávám sama  na letišti. V hlavě mi šrotuje. Vždyť já nemůžu odletět sama (nehledě na to, že nechci), vždyť já mám u sebe oba pasy! Zoufale přemýšlím, co dělat. Napadá mě, že zkusím ještě jednou (poněkolikáté) zavolat na ten ztracený telefon. Volám a na druhém konci se ozve paní, která naštěstí umí dobře anglicky. Prý telefon slyšela zvonit mezi sedačkama. Po chvíli vymysllí, že telefon pošle po taxikářovi za mnou na letiště. Mám mu jen pak na místě zaplatit tu cestu. Jdu k bankomatu pro eura, taxikář přijíždí s mobilem, platím. Super, mám oba telefony! To jo, ale Max je někde v Malaze a já nemám jak se s ním spojit!
Do odletu zbývá asi 15 minut. Říkám si: bez něj prostě neodletím, zůstanu na letišti, dokud nepřijede. Vybavuju si, že ve Vídni nás má po příletu vyzvednout jeho šéf. Musím mu dát vědět.
Takže píšu na messengeru Petrovi: nepřiletíme, Max ztratil mobil. Sice už se našel, ale on to neví. Petr se mě ptá: Jaký jste měli náhradní plán? Já: Žádný. Petr: no to je chyba. Já si bez náhradního plánu nezavážu ani tkaničky u bot. 🙂 Něco na tom bude…
Smiřuju se s tím, že letadlo poletí bez nás a budeme muset koupit nové letenky.

Stojím před letištní halou, asi 5 minut před odletem, a najednou se přede mnou objeví Max.
„Jé, ty máš můj telefon,“ raduje se Max.
„Honem pojď, zkusíme to ještě stihnout,“ odpovídám ve spěchu.
Utíkáme letištní halou k informacím.
„Od které brány odlétá letadlo do Vídně“, vybafnu na slečnu na informacích bez obvyklého „prosím“ a bez pozdravu.
Max slečně s úsměvem říká: „To je moje žena.“  Později se dozvídám, že mě asi 20 minut hledal v letištní hale a nechal mě dokonce dvakrát vyhlásit.
Slečna se s klidem podívá do počítače a říká: „Letadlo do Vídně má 3 hodiny zpoždění.“
„To je super!“ reaguju.
Slečna se usměje a říka: „To jste první, kdo z toho má radost.“

Tak si s úlevou sedáme na lavičku. Max mě drží za ruku a říká, že jsem úžasná, a že je šťastný. No to já taky, když to dopadlo vlastně nejlíp, jak mohlo, ale rozdýchávám to ještě minimálně hodinu.

Zpoždění bylo nakonec skoro 4 hodiny, ale já jsem byla šťatná, že to dobře dopadlo. Byla jsem už smířená s tím, že se nám dovolená prodraží ješě o nové letenky. Takže to pak máte pocit, jako byste ušetřili 🙂

Když se na to teď zpětně podívám, je to situace jako z filmu. A zase to potvrzuje moje celoživotní motto, že všechno špatné je k něčemu dobré. Pravda je, že jsem se do poslední chvíle snažila věřit, že to dobře dopadne a představovala jsem si, jak odlétáme.

Rada 1: Když se něco stane, nerozdělujte se, nebo mějte náhradní plán 🙂

Rada 2: Učte se jazyky, ať se domluvíte 🙂 Kdybych uměla stejně dobře španělsky jako anglicky, bylo by to mnohem jednodušší.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.